chovatelská stanice

Andy ze Sázavy

11. 6. 1994 - 29. 7. 2008

Andy byl můj první vysněný pes a zároveň láska na první pohled. Ještě dlouho předtím než jsme si ho pořídili, jsem prostudovala spoustu knížek o plemenech psů. Labrador mě zaujal díky své mírumilovné a vstřícné povaze a taky kvůli svému líbivému vzhledu. Strašně moc jsem toužila po světlém pejskovi. V Sázavě zrovna očekávali narození štěňat, ale moc nadějí jsem si nedělala, černá fenka byla nakrytá hnědým psem, prostě nevěřila jsem, že by z tohoto spojení mohl být mnou vysněný světlý pejsek. Jenže se stal zázrak, narodilo se osm černých štěňátek a jediný světlý pejsek. A bylo rozhodnuto. Vše se ještě potvrdilo, když jsme se byli na štěňata podívat - z celé smečky štěňat se on ke mně rozeběhl první.

Pejska jsem chtěla hlavně jako kamaráda, ale nakonec jsme absolvovali několik výstav a dokonce jsem s ním složila lovecké zkoušky, ačkoliv sama myslivec nejsem. Ale Andy byl natolik dobrý a po svých lovecky vedených rodičích v sobě měl vlohy pro práci v lese, že by byla škoda nechat ho jen válet se doma a nevyužít ho. Ostatně práce v lese mu činila neobyčejné potěšení, byl moc šťastný. Nakonec jsme splnili i všechny podmínky k získání chovnosti. Andy byl milý, přátelský a vždy dobře naladěný pes. O každé návštěvě, která k nám přišla, si myslel, že přišli pouze kvůli tomu, aby ho hladili a hráli si s ním. Každou návštěvu vítal tak, že jí musel něco přinést.

Jeho vztah ke kočkám byl trochu zvláštní. Agina ho naučila, že by si kočky neměl pouštět příliš k tělu, schytal od ní tolik pohlavků, že raději dělal, že jí nevidí. Zato Elíš ho zbožňoval, Andy si však po zkušenostech s Aginou nebyl jistý, jestli náhodou po přitulení nepřijde facka. A přitom se Elíšek o něj hrozně rád otíral a moc rád by se s ním mazlil. Eliska si moc jistá nebyla, přece jenom byla zvyklá na malého Jollyčka a v novém bydlišti na ni čekala taková obluda. Dala Andymu patřičně najevo, že není žádná hej nebo počkej a když se náhodou nad ni Andy rozkročil a jí se to nelíbilo, tak se nahrbila, zasyčela, prskla a pacičkou sekla.

Co se týče cizích koček, které jsme na vycházkách potkávali, dala by se ta setkání přirovnat k tomu, které tak nádherně popisuje Jerome Klapka Jerome v knize Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Pokud kočka utíkala, hurá, byla to radost jí prohnat, ale běda, když se otočila proti němu. Andy naznačil, že s ní chce kamarádit, to ovšem čičina nechápala, zasprskala a milej Andy se se svěšeným ocasem vracel ke mně. Mnohokrát raději cizí kočku v trávě zapřel, jen aby nemusel s potupou odcházet z "bojiště". Když se mu pak už špatně chodilo a do schodů už nebyl schopný vyjít vůbec, chodil k němu do přízemí Čoky na návštěvu, Elíšek u něj často spal a koťata ho chodila zvědavě okukovat.

Dne 29. 7. 2008 jsem se musela s Andíčkem rozloučit. Nezradily ho klouby, ale rozsáhlá rakovina slinivky a dalších vnitřních orgánů. Byl mi 14 let věrným kamarádem a samozřejmě, že odpočívá na naší zahrádce, kde byl moc spokojený. Věřím, že jeho dušička se prohání v psím nebíčku, už ho nebolí klouby ani bříško a užívá si dosytosti všech psích radostí.

svicka_ruze.gif, 28kB fan26.jpg, 38 kB svicka_ruze.gif, 28kB

© Eli's Castle, CZ • All rights reserved • webdesign by Alena Cihlářová